Jak extremisté loví děti v online hrách. Všechno může začít obyčejným přátelstvím - Bc. Jiří Převrátil

Online hry jsou pro mnoho dětí místem zábavy, přátelství a společných zážitků. Právě toho ale mohou využívat i lidé, kteří chtějí mladé hráče postupně přivést k nenávisti a násilí. Jak takové oslovování funguje a co mohou udělat rodiče a učitelé?

Audio podcast je dostupný pro předplatitele na Forendors.CZ

Představte si dítě, které se po škole připojí ke své oblíbené online hře. Potká tam někoho, kdo je přátelský, pomáhá mu a má podobný smysl pro humor. Hrají spolu častěji, začnou si psát a postupně se přidají do společné skupiny.

Na první pohled na tom nemusí být nic špatného. Přesně takhle dnes vzniká spousta běžných přátelství. Jenže podobnou cestou si může důvěru dítěte získávat i někdo, kdo má úplně jiný cíl.

Oslovení obvykle nezačíná otevřeným vyznáváním extremistických názorů. Mnohem dříve může přijít zájem, pochopení, společný humor a pocit: „Tady někam patřím.“

A právě proto bychom se o svět online her měli zajímat.

Hry nejsou nepřítel. Jsou místem, kde se lidé potkávají

Na začátku chci zdůraznit jednu věc: hraní online her samo o sobě dítě neradikalizuje. Většina hráčů se s extremistickým náborem nesetká a většina herních komunit existuje kvůli tomu, proč lidé hry hrají – kvůli zábavě.

Herní prostředí ale není jen samotná hra. Patří k němu také hlasové a textové chaty, diskusní skupiny, streamovací platformy nebo komunity na dalších službách. A všude tam se mohou potkávat lidé různého věku, s různými úmysly.

Evropská komise upozorňuje, že extremisté mohou herní prostředí a navazující komunikační služby zneužívat k šíření propagandy, navazování kontaktů i získávání příznivců. To neznamená, že každý neznámý spoluhráč představuje hrozbu. Znamená to, že bychom měli rozumět tomu, jak se rizikový kontakt může vyvíjet.

Nejdřív přichází vztah. Až potom názory

Dospívání je období, kdy člověk hledá své místo, přátele a odpovědi na otázky o sobě i o světě. Herní komunita mu může nabídnout něco cenného: společný zájem, uznání a pocit, že je součástí týmu.

Někdy ale tyto potřeby může někdo využít. Zvlášť pokud se dítě cítí osamělé, zažívá odmítnutí, šikanu nebo má pocit, že mu nikdo nerozumí. Žádná z těchto zkušeností sama o sobě neznamená, že se dítě radikalizuje. Může ale zvýšit význam vztahu s někým, kdo mu najednou věnuje pozornost.

Rizikový kontakt může vypadat například takto:

Spoluhráč si s dítětem rozumí, tráví s ním čas a získává jeho důvěru.
Pozve ho do další skupiny nebo do soukromé komunikace.
Začne sdílet černý humor, nenávistné narážky nebo obsah, který vyvolává silné emoce.
Postupně nabízí jednoduchá vysvětlení složitých problémů a rozděluje svět na „nás“ a „je“.
Přesvědčuje dítě, že jen členové skupiny znají pravdu a že ostatním nemá věřit.

Nejde o přesný scénář, který probíhá vždy stejným způsobem. Někdy může být kontakt rychlý a přímočarý, jindy nenápadný a dlouhodobý. Důležité je všímat si tlaku, manipulace a postupného posouvání hranic.

„To byl přece jen vtip“

Součástí některých herních komunit je provokativní humor. Děti a dospívající zkoušejí, co si mohou dovolit, přehánějí a používají výrazy, kterým dospělí nemusí rozumět.

Ne každý nevhodný vtip je projevem extremismu. Přesto bychom neměli automaticky přehlížet situace, kdy se z „legrace“ stává opakované ponižování určité skupiny lidí, obdiv k násilí nebo omlouvání skutečných útoků.

Právě humor může snižovat ostražitost. Pokud někdo na závadný obsah upozorní, snadno uslyší: „To nechápeš, to je jen sranda.“ Postupně se ale může měnit to, co skupina považuje za normální.

Místo okamžitého nálepkování doporučuji ptát se:

Co ten obrázek nebo vtip znamená?
Proč je podle tebe ostatním ve skupině vtipný?
Komu se směje a koho ponižuje?
Co by sis myslel, kdyby se to týkalo někoho, koho znáš?
Víš, odkud ten obsah pochází?

Cílem není dítě vyslýchat. Jde o to otevřít rozhovor a společně přemýšlet nad tím, co vlastně vidí a sdílí.

Když si hrají na skutečné násilí

Extremisté nemusí zůstávat jen u zpráv a obrázků. Herní prostředí mohou využívat i k tomu, aby přehrávali struktury extremistických organizací nebo napodobovali skutečné násilné útoky.

Europol 3. listopadu 2026 informoval o mezinárodní akci zaměřené právě na extremistické a teroristické hraní rolí v online prostředí. Odborníci ze 16 zemí při ní provozovatelům oznámili více než 9 000 odkazů na potenciálně závadný obsah na 47 herních a sociálních platformách. Nejde o počet oslovených či zradikalizovaných dětí – jde o počet oznámených odkazů.

Takové případy ukazují, že hranice mezi hrou, propagandou a budováním extremistické komunity může být někdy záměrně rozmazávaná. O to důležitější je vnímat konkrétní obsah a kontext, nikoli automaticky podezírat každého, kdo hraje akční hry.

Čeho si mohou rodiče a učitelé všimnout

Neexistuje jednoduchý seznam, podle kterého bychom bezpečně poznali, že se dítě radikalizuje. Dospívající se mění, zkoušejí názory, hledají vlastní identitu a někdy se uzavírají do sebe. Jednotlivý projev proto sám o sobě nestačí k závěru.

Pozornost bych zbystřil zejména tehdy, když se více změn objevuje současně, zesilují a jsou spojené s konkrétním rizikovým kontaktem nebo obsahem:

dítě opakovaně sdílí obsah, který oslavuje skutečné násilí nebo pachatele útoků;
mluví o určité skupině lidí jako o méněcenné nebo jako o nepříteli, kterému je třeba ublížit;
někdo z online prostředí po dítěti chce tajnosti, poslušnost nebo přerušení kontaktu s blízkými;
dítě čelí tlaku, vyhrožování nebo požadavkům, aby splnilo úkol, ze kterého má strach;
nové vztahy a obsah provází výrazné zhoršení psychické pohody, strach nebo izolace.

Pokud dítě projevuje obdiv k násilí nebo mluví o tom, že někomu ublíží, nečekejme, až problém „přejde sám“. Snažme se porozumět situaci a vyhledejme odbornou pomoc. Při bezprostřední hrozbě násilí volejme policii na 158. Policie České republiky

Co mohou dělat rodiče

1. Zajímejte se o hry dřív, než vznikne problém

Zkuste se dítěte zeptat, co právě hraje, co ho na tom baví a s kým tráví čas. Nechte si hru ukázat. Nemusíte rozumět všem pravidlům ani být zkušený hráč.

Někdy pomůže obyčejná věta: „Ukážeš mi, co tě na té hře tak baví?“

Dítě dostává zprávu, že vás jeho svět zajímá – a že za vámi může přijít i ve chvíli, kdy se v něm objeví něco nepříjemného.

2. Mluvte o lidech za obrazovkou

Vysvětlete dětem, že ne každý online přítel je tím, za koho se vydává. I někdo, kdo je dlouho milý, může později začít vyvíjet tlak nebo požadovat tajnosti.

Můžete se bavit o tom, co dělat, když:

někdo naléhá na přesun do soukromého chatu;
žádá osobní údaje nebo fotografie;
chce, aby dítě komunikaci před rodiči tajilo;
vyhrožuje mu nebo ho nutí udělat něco, co mu není příjemné.

Samotný přesun do jiného chatu nemusí znamenat nebezpečí. Podstatné je, co se v komunikaci děje a zda má dítě možnost bezpečně říct ne.

3. Nastavte společně základní ochranu

Projděte si nastavení soukromí a komunikace ve hrách a službách, které dítě používá. Podívejte se, kdo ho může kontaktovat, jak lze uživatele zablokovat a kde se hlásí nevhodný obsah.

Ještě důležitější než samotné nastavení je, aby dítě vědělo: Když se něco pokazí, může se svěřit a nepřijde automaticky o přístup ke všemu, co má rádo.

Strach ze zákazu bývá jedním z důvodů, proč děti problémy tají.

4. Zachovejte klid, když se vám dítě svěří

První reakce je důležitá. Výčitky typu „Jak jsi mohl být tak naivní?“ mohou dítě přesvědčit, že příště bude lepší mlčet.

Zkuste raději říct:

„Děkuju, že jsi mi to řekl. Společně zjistíme, co se stalo a co s tím můžeme udělat.“

Neznamená to, že nebudete nastavovat hranice. Znamená to, že nejdřív chráníte vztah a vytváříte prostor pro řešení.

Co mohou udělat školy

Škola nemusí znát všechny aktuální hry ani rozumět každému internetovému memu. Může ale vytvářet prostředí, ve kterém se děti učí mluvit o manipulaci, skupinovém tlaku a nenávisti.

Smysl má například pracovat s modelovými situacemi:

Ve skupině, kde si s ostatními dobře rozumíš, začne někdo sdílet příspěvky zesměšňující určitou skupinu lidí. Když řekneš, že ti to není příjemné, ostatní tě označí za přecitlivělého. Co můžeš udělat?

Taková debata umožní mluvit o hranicích a tlaku skupiny, aniž bychom museli před dětmi šířit skutečnou extremistickou propagandu.

Infografika k náboru dětí v online hrách

Pokud má pedagog obavu o konkrétní dítě, neměl by na ni zůstávat sám. Je na místě zapojit školní poradenské pracoviště, domluvit se na citlivém postupu s rodinou a podle závažnosti využít další odbornou pomoc.

Co dělat, když narazíte na nebezpečný obsah nebo kontakt

Pokud máte podezření, že někdo dítěti vyhrožuje, manipuluje s ním nebo ho podněcuje k násilí, postupujte podle závažnosti situace:

Zajistěte bezpečí dítěte. Při bezprostřední hrozbě volejte 158.
Komunikaci předčasně nemažte. Pokud je to bezpečné, uchovejte odkazy, uživatelské jméno, čas a potřebné snímky obrazovky. Citlivý či nezákonný obsah dále nerozesílejte.
Kontakt a obsah nahlaste provozovateli služby. Využijte také možnost uživatele zablokovat.
Při podezření na trestný čin kontaktujte policii. Oznámení lze podat na kterékoliv služebně Policie ČR. Policie doporučuje zachovat důkazy v původní podobě a nepouštět se do vlastního vyšetřování.
Vyhledejte podporu. Děti a studenti do 26 let se mohou obrátit na Linku bezpečí na čísle 116 111. Rodičům a dalším dospělým je k dispozici Rodičovská linka.

Digitální kotva: zastavit se, přemýšlet, mluvit a chránit se

I v herním prostředí může dětem pomoci jednoduchý postup, který nazývám Digitální kotva:

⚓ Zastav se. Když na tebe někdo tlačí, vyhrožuje ti nebo chce tajnosti, nemusíš reagovat hned.

⚓ Přemýšlej. Co po tobě ten člověk chce? Proč bys měl něco skrývat? Jak se při tom cítíš?

⚓ Mluv s ostatními. Svěř se někomu, komu věříš. Může to být rodič, učitel, školní psycholog nebo jiný blízký dospělý.

⚓ Chraň sám sebe. Nesděluj zbytečně osobní údaje, využij blokování a hlášení a nenech se přinutit k něčemu, co nechceš.

Online hry mohou být místem přátelství, spolupráce i učení. Aby jím zůstaly, potřebují děti vědět, že v nich nejsou samy. Že se dospělí o jejich svět zajímají, berou ho vážně a dokážou jim pomoci, když se objeví problém.

Nejdůležitější bezpečnostní nastavení totiž nenajdeme v žádném menu. Je jím důvěra mezi dítětem a dospělým.

Zdroje a další informace: