Na připravené setkání o digitálním světě dětí nepřišel ani jeden rodič. Škola přitom udělala pro jejich oslovení hodně a její přístup považuji za příkladný. Právě proto mě tato zkušenost přivedla k otázce, kterou bychom si v prevenci měli položit: odpovídá samostatná přednáška tomu, jak dnes dokážeme dospělé skutečně zapojit?
První reakce se nabízí snadno. Rodiče nemají zájem. Myslí si, že všechno vědí. Přijdou až ve chvíli, kdy se něco stane. Podobné věty slýchám a rozumím frustraci, ze které vycházejí. Jenže ani jedna z nich nám sama o sobě nepomůže dostat se blíž k rodinám.
Z jedné prázdné místnosti nemohu vyvozovat, proč konkrétní lidé nepřišli. Mohu ji ale vzít vážně jako podnět ke změně. Když se k rodičům nedostanu ani přes aktivní školu, potřebuji přemýšlet také o podobě své nabídky.
Má ještě přednáška své místo?
Podle mě ano. Jsou školy, kde rodiče na podobná setkání chodí, ptají se a oceňují možnost mluvit s odborníkem. Osobní setkání má hodnotu. Přednášku proto z nabídky nevyřazuji.
Současně ale potřebuji hledat další cestu. Samostatná akce znamená další termín, cestu a někdy také zajištění hlídání. Pozvánka na „rizika internetu“ navíc nemusí rodiči vysvětlit, co konkrétního získá pro život doma. To jsou možné překážky, které je třeba zjišťovat, nikoli automatické vysvětlení každé neúčasti.
Výzkumné podklady k rodičovským programům skutečně popisují organizační překážky i význam toho, zda rodiny rozumějí přínosu účasti. Neříkají nám však, že existuje jeden formát, který přivede všechny. Jako metodik z toho pro sebe vyvozuji jednoduchý závěr: potřebuji zkoušet, naslouchat a vyhodnocovat, co skutečně funguje v konkrétní škole a konkrétní komunitě.
Co rodičům vlastně nabízíme?
Digitální prevence se snadno promění v seznam hrozeb. Kyberšikana, podvody, manipulace, vydírání, škodlivé vzory. Všechna tato témata mají své místo. Já ale za nejdůležitější považuji vztah, ve kterém dítě dokáže říct: „Něco se stalo a potřebuji pomoct.“
Často používám přirovnání, že nejdůležitější aplikací v mobilu dítěte jsou máma a táta. Ne každé dítě má oba rodiče nebo s nimi žije. Stejnou oporou může být jiný blízký dospělý. Podstatné je, aby dítě takového člověka mělo a věřilo jeho reakci.
Právě tady vidím smysl práce s rodiči. Pomáhat vytvářet vztah, ve kterém se dá mluvit o příjemných zážitcích i o průšvihu. Vztah, který unese také rozumné hranice.
Dítě může být průvodcem svého rodiče
Z praxe mám vyzkoušené, jak užitečné může být obrátit obvyklé role a nechat dítě něco vysvětlit dospělému. Jak funguje jeho oblíbená hra. Proč sleduje určitého tvůrce. Co se mu podařilo vytvořit a čemu se s kamarády smějí.
Rodič se může zeptat: „Ukážeš mi to?“ Dítě dostane zkušenost, že jeho znalosti mají hodnotu a že se dospělý zajímá. Rodič získá příležitost poznat prostředí, o kterém by jinak slyšel hlavně v souvislosti s problémy.
Takové vzájemné učení pro mě znamená partnerství. Dospělý dál nese odpovědnost a nastavuje hranice přiměřené věku. Nemusí ale vystupovat pouze jako člověk, který přichází hru vypnout nebo něco zakázat. Dítěti přitom nepředáváme odpovědnost za vzdělání celé rodiny. Nabízíme mu bezpečný prostor podílet se.
Součástí této důvěry je také chování rodiče. Když dítě řekne „tuhle fotku na internet nechci“, má jeho hlas váhu? Co o respektu k soukromí ukazujeme vlastním sdílením fotografií a rodinných příběhů? I sharenting patří do společné práce.
Od jedné akce ke spolupráci během roku
Začínám proto uvažovat o dlouhodobém projektu pro školu. O spolupráci rozložené do školního roku, která propojí přípravu dětí, podporu pedagogů a zapojení rodičů.
Třídní schůzky by mohly být prvním místem, kde rodičům krátce vysvětlíme smysl společného dne. Předem a otevřeně: děti jim chtějí něco ukázat, rodiče dostanou prostor ptát se a společně si vyzkoušejí, jak se domlouvat. Účast zůstane dobrovolná.
Při projektovém dni mohou děti nejprve pracovat se mnou jako lektorem a metodikem a připravit si ukázky. Následná rodinná dílna nabídne společnou zkušenost. Bez ukazování soukromých zpráv, bez zkoušení rodičů a bez zahanbování kohokoliv, kdo něčemu nerozumí. Pro děti, jejichž blízcí přijít nemohou, musí mít škola připravenou rovnocennou možnost zapojení.
V dalších měsících mohou navázat drobné společné úkoly, krátká videa a praktické materiály. Prostor tu vidím také pro aplikaci Klikej s rozumem, kterou průběžně připravuji a rozvíjím jako praktický nástroj pro děti, rodiče i širokou veřejnost. Konkrétní obsah a rozsah by se přizpůsobil věku dětí. Škola může začít na jednom stupni nebo postupně zapojit více tříd.
Aby taková spolupráce mohla fungovat dlouhodobě, musí být proveditelná i organizačně. U vzdálenějších škol dává smysl spojit osobní cestu s celým blokem práce s dětmi, pedagogy a rodiči. Přípravné vstupy a průběžné konzultace mohou probíhat online. Jasný rozsah, rozpočet a čas pro školního koordinátora patří k projektu od začátku.
Rodina, škola a obec kolem jednoho stolu
Za klíčové považuji propojení dětí, rodičů, školy a zřizovatele. Každý má jinou zkušenost a jinou odpovědnost. Pedagogové přinášejí odbornost a každodenní znalost dětí. Zřizovatel může podpořit podmínky a pokračování spolupráce v místní komunitě. Svou roli vidím v metodickém vedení a propojování těchto partnerů.
Mým cílem je pomáhat budovat fungující, živé a zdravé společenství v běžném životě. Takové, ve kterém se dítě má na koho obrátit i tehdy, když se potíže objeví na obrazovce. Digitální svět přináší dětem také přátelství, tvoření a poznání. Potřebují v něm dostupnou oporu lidí, kterým věří.
Zatím jde o směr, který chci společně se školami rozpracovat a ověřit. Úspěch budu chtít vyhodnocovat také podle toho, co se děje po skončení akce: zda spolu rodiče a děti více mluví, zda něco společně vyzkoušeli a zda vědí, kde hledat pomoc.
Prázdná místnost na rodičovské přednášce je nepříjemná zkušenost. Pro mě je ale i důvodem hledat jiné možnosti. Třeba takové, ve kterých dítě samo řekne: „Přijď. Chci ti ukázat něco ze svého světa.“
Pokud jste ze školy nebo obce a podobný přístup byste chtěli společně promýšlet a vyzkoušet, ozvěte se mi na klikni.bezpecne@gmail.com.
Bc. Jiří Převrátil, lektor a metodik prevence, Klikni bezpečně
Podklady k zamyšlení
Vlastní zkušenost z lektorské praxe a rozhovory o dalším směřování programu Digitální anděl strážný. K otázkám zapojení rodičů také EEF: Parental engagement a systematický kvalitativní přehled překážek a podmínek rodičovských programů (2026). Tyto podklady neprokazují účinnost zde navrhovaného projektu, který teprve připravuji.
